Lidé s autismem se obtížněji nakazí zíváním

Zíváme snad všichni a zíváním se můžeme i nakazit

Zívání může spustit únava, stres nebo hlad. Jedním z velmi typických spouštěčů zívání je ale pohled na někoho, kdo zívá. Takhle může začít zívat klidně celá skupina a jestli se chcete někdy pobavit, můžete zkusit zívání předstírat a uvidíte, kdo dává pozor a začne zničehonic zívat také. Tímto způsobem se mohou zíváním „nakazit“ i zvířata, a to i při pohledu na zívající zvířata jiného druhu.

Děti i dospělí s autismem se ovšem zívání nakazí daleko obtížněji a čím těžší formu autismu mají, tím méně na ně zívání ostatních působí. Nejdříve se myslelo, že jde hlavně o nedostatek empatie, ale podle vědců z Japonska leží zakopaný pes někde jinde.

Lidé s autismem se nedívají druhým do obličeje a nezachytí tak drobnosti, jako třeba zavřené oči, které hlavně nakažlivost zíváním způsobuje. Při pokusech se zjistilo, že když lidé s autismem opravdu koukají na oči těch, kteří zívají, tak se zíváním nakazí stejně často, jako lidé, kteří autismus nemají. Nejde tedy o nedostatek empatie, ale o to, kam se lidé s autismem opravdu dívají.